Josef Polišenský a kol., Dějiny Latinské Ameriky

Nástup USA v Karibské oblasti.

Už před americkou revolucí existovala pevná obchodní spojení novoanglických přístavů a Karibské oblasti. Na ostrovy s monokulturním hospodářstvím směřovaly lodi s nákladem obilí, mouky, ryb, stavebního dřeva a dalších předmětů denní spotřeby. Při zpáteční cestě pak vezly cukr, rum a melasu. Po revoluci se zdálo, že obchod USA bude z Jižní Ameriky vytlačen Velkou Briánií. Britové zatížily americký obchod se Zapadoindickými ostrovy povinnostmi Navigační akty, a tím mu hrozili zničenim. Francouzská revoluce a napoleonské války však tuto hrozbu zažehnaly. Neutralita přinesla hospodářství Spojených států značné zisky ze zprostředkování obchodu s tropickými produkty Jižní Ameriky.
Již koncem 18. století probíhala jednání státního tajemníka Johna Jaye se španělským vyslancem Diegem de Gardoqui. Obě strany vystoupily s jasně formulovanými návrhy. Španělé žádaly pevně vytyčené hranice, Američané chtěli obchodní smlouvu a dohodu o plavbě po Mississippi. Jižní státy USA španělské návrhy na pevnou hranici odmítly a jednáni bylo rozbito. Důležitá ochodní tepna Mississippi zůstala pro severoamerické lodi uzavřena. Teprve po dlouhých sporech zdvihli Španělé v roce 1795 na řece závoru spojující americkou pevninu s Karibskou oblastí. Povolili navíc obchodnikům USA zřídit v New Orleans vlastní skladiště se zbožím pro oceánske lodi. Třebaže dohoda neobsahovala klauzuli o obchodu, znamenala prakticky uvolnění obchodních styků s karibskými koloniemi, zejména s Kubou.
Válka v Evropě a rostoucí hospodářské potíže evropských států způsobily prudký růst podílu USA na obchodu s jihoamerickým cukrem, kávou a kakaem. V prvním desetiletí 19. století šlo do Karibské oblasti skoro 35 % všeho vývozu USA, i přes výkyvy, které přinášela politika bojujících stran. V období sílíciho osvobozeneckého hnutí Latinské Ameriky proti španělskému kolonialismu viděli mnozí vůdcove skupin odporu v americké revoluci 18. století vzor hodný následování. Severoamerické lodi směřující do přístavů v Havaně, Santiagu, Valparaísu a jinde na jižnim kontinentě přivážely nejen zboží, ale i podvratné myšlenky. Neoficiální zástupci lod'ařskych a obchodních společností vystupovali pod americkou vlajkou a jejich činnost byla také oficiálními místy v USA pozorně sledována. Vláda v Madridu pozorovala tuto situaci nevraživě, ale bezmocně. Spojené státy naopak přijaly obsazení Španělska napoleonskými armádami se znepokojením. Obávaly se, že by se Francie mohla zmocnit spanělských kolonií nebo, že se o to pokusí Velká Británie. Tyto obavy se odráží i v americkém prohlášení z října roku 1808: Jestliže zůstanete pod vládou spanělského královskeho domu, budeme spokojeni, ale byli bychom vrcholně zneklidněni, kdybyste se dostali pod vládu Francie nebo Anglie nebo se stali na nich závislé V tom případě by podle názoru USA bylo výhodnější získat pro latinskoamerické státy nezávislost.
Severoameričané nezůstali u formálních prohlášení a začali zajišťovat podmínky pro připojení sousedících oblastí ke Spojeným státům. Zvláštní zájem projevili předevšim o Floridu a kraj kolem Mississippi. Když pak Velká Británie protestovala proti faktickému připojení těchto oblastí ke Spojeným státům, odpověděla washingtonska vláda formulací tzv. No-Transfer Resolution z roku 1811, v niž si vyhrazovala právo zasahovat proti uchvácení uzemí kolem hranic USA cizími mocnostmi.
Krátce po vyhlášení prvních nezávislých státu v Latinské Americe uznaly USA prakticky všechny nové státní útvary za bojující strany a zástupci Mexika, Venezuely a dalšich oblastí byli neoficiálně přijati nejvyššími severoamerickými činiteli. Bývalí obchodní a lod'ařští agenti se stali oficiálními zástupci své země u revolučních junt. Přístavy v USA byly otevřeny povstaleckým lodím, jejichž majitelé hledali (a take nacházeli) u severního souseda zbraně a válečný materiál.
Po restauraci ve Španělsku se Washington vrátil ke staré praxi neoficiálních zástupců a styků. Vyhlášená neutralita byla
Oldřich Kašpar, Dějiny karibské oblasti, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002, str. 138-140