Josef Polišenský a kol., Dějiny Latinské Ameriky

však často porušována. Ze severoamerických přístavů byly dále dopravovány zbraně a úřady zavíraly nad těmito skutečnostmi často obě oči. Opakované protesty španělského vyslance nic nezměnily. Prodej zbraní a zásob přinášel vysoké zisky, a tak Španělsko nakonec nevidělo jinou možnost než nabídnout Spojeným státům takový ústupek, který by je skutečně donutil změnit politiku.
Odměnou za ukončení podpory povstalému kontinentu mělo být přenechání Floridy a uzavření smlouvy o hranicích mezi španělskými koloniemi a USA od Atlantiku až po Pacifik. Transkontinentální smlouva otevírala Spojeným státum cestu na západ, aniž Španělsko dosáhlo svých cílů. Před terorem španělských jednotek v znovu dobytých oblastech Jižní a Střední Ameriky prchali členové revolučních junt do severoamerických míst. Setkávali se tu s baltimorskými a newyorskými obchodníky, pro které byly neobydlené kraje Západu mrtvou půdou a města Latinské Ameriky dobrými odbytišti. Scházeli se tu s hlasateli Jeffersonova učení, podle něhož se měl stát celý kontinent jedinou unií, podle vzoru, který už existoval na severu obou Amerik. Tito lidé pak vedli společně kampaně proti španělskému kolonialismu a umožňovali stále širšímu okruhu anglosaských Američanů poznat Latinskou Ameriku. Pod dojmem těchto kampaní byla do Jižní Ameriky vyslána v roce 1817 komise, aby tam zjistila skutečný hospodářský a politický stav. Výsledky její práce byly v následujících letech publikovány a dále oživily zájem obchodních kruhů. Americká vláda jednala s revolučními juntami jako se skutečnými vládami a porážky Španělů v bojích vedly nakonec Spojené státy k tomu, že postupně uznávaly nezávislost jednotlivých útvarů v Latinské Americe i de iure. Dne 19. června 1823 byla uznána nezávislost velké Kolumbie, následovalo Mexiko, Chile, Brazílie, Střední Amerika a nakonec v roce 1826 i Peru.
Na pokusy evropských mocností stav v Latinské Americe zvrátit a přivést kontinent znovu pod španělské jho reagovaly Spojené státy formulací tzv. Monroeovy doktríny. Podle názoru státního tajemníka Adamse, vlastního otce doktríny, nemají být považovány (americké kontinenty - pozn. aut.) za objekt další kolonizace žádné evropské země. Návrat Španělska a Portugalska do bývalých kolonií byl označen za nebezpečný pro náš mír a bezpečnost a jakýkoli zásah proti zemím, jejichž
nezávislost Spojené státy uznaly, měl být považován za projev nepřátelského jednání vůči Spojeným státům.
V 19. století však nemohlo být, zvláště zpočátku, o uplatňování doktríny ani řeči. O konci plánů na evropskou intervenci v Latinské Americe nerozhodovaly Spojené státy, ale politika Velké Británie. Toho si byli vědomi američtí politikové i vůdcové nových latinskoamerických států, kteří sledovali s větším zájmem akce Velké Británie než vyhlášení Monroeovy doktríny.
Spojené státy daly už v roce 1826 najevo, že považují Latinskou Ameriku za jednotku, která ke své existenci severního souseda nepotřebuje. Liknavý postoj k vyslání delegátů na panamerický kongres, který měl být podle svolavatelů místem formulace zásad styků mezi americkými státy, to prokázal.
Monroeova doktrína neměla v prvním období svého trvání žádný praktický význam. Mohla mít smysl jen tehdy, kdyby existovala pevná linie, kterou by se politika Spojených států k Latinské Americe řídila. Ta se však objevuje až podstatně později. Teprve na přelomu století začaly Spojené státy postupovat skutečně podle slov doktríny a stavět se tvrdě proti zásahům evropských mocností do záležitostí zemí, jichž se doktrína týkala.

Oldřich Kašpar, Dějiny karibské oblasti, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002, str. 140-141