Josef Polišenský a kol., Dějiny Latinské Ameriky

"V roce 1865 sice skončila občanská válka v USA, ale cesta k aktivnější zahraniční politice se tím severoamerickým expanzionistům neotevřela. V roce 1866 byla oficiálně zahájena rekonstrukce Jihu a její politická a ekonomická stránka pohltila nesmírné množství peněz i energie celého národa. Na Jihu měl být ve velmi krátké časové lhůtě proveden přechod od zaostalé společnosti založené na práci otroků k systému kapitalistického podnikání v zemědělství. Bylo také třeba odstranit rozsáhlé škody - vystavět nové domy na spáleništích starých měst a vesnic, otevřít znovu dopravu na zničených železnicích, začít opět obdělávat zpustošená pole. Přední jižanští politikové a publicisté si uvědomili, že Sever zvítězil zejména díky vyššímu počtu továren, větší hustotě železničních tratí a lepší organizaci práce, a snažili se proto m zaostávání ]ihu překonat. Jejich činnost odpovídala snaze průmyslu ze Severu pronikat na Jih výrobky i kapitálem.
Za této situace neexistovaly předpoklady k tomu, aby Spojené státy plně využily možností, které jim poskytovala desetiletá válka na Kubě. Státní tajemník Fish sice v roce 1870 zopakoval nabídku na odkoupení ostrova, přičemž Kuba měla být formálně nezávislá a USA měly být ručitelem částky sto milionů dolarů placených Španělsku postupně kubánskou stranou. Realističtí politikové ve Washingtonu si však ve skutečnosti nemohli přát připojení Kuby o k USA v době, kdy rekonstrukce Jihu dostávala zemi s obtížemi na úroveň předválečné doby a tvrdý zápas jižní reakce o udržení politické moci vedl až k teroristickým útokům proti zrovnoprávnění bývalých černých otroků (v té době, v roce 1865, vznikl Ku-Klux-Klan). Kuba se svým velkým podílem černého obyvatelstva mohla tyto problémy jenom prohloubit. Američané vyjednávali navíc počátkem sedmdesátých let s Velkou Británií o řešení sporných otázek na severu a případný zásah v Karibské oblasti mohl do jednání přinést jen další rušivý moment.
Severoamerická oficiální místa proto vytrvale odmítala žádosti Céspedesovy vlády, aby Kubánci byli uznáni za bojující stranu. Ke změně postoje je nepřiměl ani osud posádky americké lodi Virginius pašující na Kubu zbraně. Loď byla v roce 1873 obsazena v mezinárodních vodách námořníky španělského válečného lod'stva a odvlečena do Santiaga de Cuba. Kapitán a několik členů posádky byli popraveni, ostatní osoby na palubě uvězněny. Spojené státy tu nevyužily příležitosti k zásahu, a daly tím zatím najevo nezájem na válce se Španělskem, která mohla skončit jedině anexí ostrova. Na tomto faktu nic nemění ani velká účast veteránů z americké občanské války v bojových akcích na Kubě. Bývalý důstojník Konfederace Thomas Jordan byl dokonce šéfem štábu kubánských jednotek a získal si nemalé uznání Kubánců. Desítky a stovky dalších konfederovaných i unionistů bylo možno najít na nižších velitelských místech, popřípadě působili jako nákupčí zbraní a výstroje na půdě USA.
Přes opakované španělské protesty nezakročila severoamerická vláda proti organizacím kubánských emigrantů ve velkých východních a jižních městech USA, které nejenže podporovaly boj za nezávislost ostrova finančně, ale agitovaly i za vstup Spojených států do války proti Španělsku. Naopak zcela bez ohledu na kubánské zájmy prodali Severoameričané Španělsku desetitisíce pušek, kterými byly vyzbrojeny zvláště dobrovolnické loajalistické oddíly. V sedmdesátých letech vyhověla vláda USA požadavkům Madridu alespoň v tom, že zostřila kontroly ve svých jižních přístavech, a ztížila tak na krátkou dobu zásobování bojujících Kubánců. Prakticky však bylo toto nařízení brzy obcházeno tak, že zboží fakticky určené pro Kubu, bylo formálně deklarováno jako zásilky pro středoamerické státy, které nic nenamítaly proti reexportu válečného materiálu na Kubu. S postupem času a poklesem nadějí Kubánců na vítězství klesala i ochota úředních míst USA jednat se zástupci bojujícího ostrova o pomoci povstalé kolonii. Spojené státy tak těžce zklamaly očekávání, která v ně na počátku války Kubánci vkládali.
USA v tomto okamžiku neměly zájem o získání Kuby, ale stejně tak jako ostatní velmoci se snažily najít v Karibské oblasti vhodný přístav, který by jim sloužil jako základna při pronikání do Střední Ameriky. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se administrativa U. S. Granta pokusila s podporou několika průmyslových podniků a bankovních domů získat Samaná Bay na Santo Domingu a obejít přitom rozhodnutí kongresu, který v roce 1870 odmítl ratifikovat dohodu mezi prezidenty obou zemí o připojení Dominikánské republiky k USA. V roce 1872 byl přístav jedné severoamerické společnosti skutečně na devadesát devět let postoupen a ostrovní republika vkročila na cestu úplné závislosti na americkém kapitálu, jehož lavinovité pronikání bylo charakteristické zvláště pro poslední desetiletí 19. století."
Oldřich Dějiny Karibské oblasti, Praha, Nakladatelství Lidových novin 2002, 144n


"Pokusy o proniknutí do Střední Ameriky, stejně tak jako akce USA v Tichomoří (Havaj. Samoa), byly okrajovou záležitostí v politickém a hospodářském životě země. Vedle obnovy Jihu probíhal další velký převrat v historii Spojených států. Bylo to osidlování Západu, umožněné zejména postavením transkontinentální železniční dráhy. Pacifická železnice, dokončená v roce 1869, byla jak velkým technickým dílem, tak příkladem rozmachu podnikání se všemi jeho zápornými stránkami-korupcí, podvody, závratnými zisky společností a zadlužením farmářů a řemeslníků i obcí a měst kolem trati.
V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let (po otevření tzv. Indiánského teritoria) tak byly osídleny obrovské plochy půdy v Kansasu, Nebrasce, Coloradu a dalších oblastech USA. To přinášelo vyšší poptávku po zemědělských strojích, po ostnatém drátu na ohrady pro dobytek i po nových železničních tratích. Železnice se stala symbolem průmyslové revoluce, pro níž v zemědělství znamenal převratný vynález McCormickův žací stroj. Rostla zemědělská i průmyslová výroba a publicisté, politikové i celá veřejnost začali projevovat obavy z možného nedostatku odbytišť pro americké výrobky.
V osmdesátých letech rostl v USA počet hlasů upozorňujících na zahraniční trhy jako vhodná odbytiště amerických přebytků. Začala nová éra expanze Spojených států, které už nehledaly novou půdu pro osadníky a nerostné bohatství (jako tomu bylo při koupi Louisiany Floridy či ve válce s Mexikem), ale snažily se získat odbyt pro svoje zemědělství a průmysl. Severoameričtí výrobci pocítili v sedmdesátých letech první těžkou krizi a zcela oprávněně se báli jejího opakování. Do obtíží se dostávali zejména zemědělci (a většina vývozu USA v té době sestávala ze zemědělských výrobků - obilí, bavlny a tabáku). Některé země Latinské Ameriky, které dosud dovážely potraviny z USA, se samy staly jejich velkými vývozci
Oldřich Dějiny Karibské oblasti, Praha, Nakladatelství Lidových novin 2002, 146n