Josef Opatrný, Kuba

"Mezitím však rostly rozpory mezi jednotlivými veliteli povstaleckých sil, mnohdy rafinovaně živené obratnou politikou koloniálních úřadů a jejich agentů. Ti navíc šířili poplašné zvěsti o přípravě vyhlášení černošského státu připravovaného Antoniem Maceem. Maceo sice tyto pomluvy odmítl, ale političtí představitelé povstání jej přestali podporovat. V roce 1877 tyto rozpory povstalecké síly prakticky téměř paralyzovaly. Španělé navíc poslali na Kubu generála Martíneze Campose, který prokázal nejen vojenské, ale především diplomatické schopnosti Jejich výsledkem pak byl tzv zanjónský pakt (10. 2. 1878), který kromě ji o namenal dohodu o ukončení války. Pakt mimo jiné zaručoval Kubě stejná práva, jaká v předchozích letech získalo Portoriko, tedy jistý stupeň nejen samosprávy. Dále obsahoval záruky, že činy z válečných let budou amnestovány a bude uznána svoboda těch bývalých otroků, kteří se zapojili do povstání. Dohoda ze Zanjónu tak přispěla významnou měrou k tomu, že Kuba zůstala ještě na další dvě desetiletí španělskou kolonií. Dohodu ovšem nemohl uznat Antonio Maceo, jehož stanovisko vstoupilo do dějin jako Protest z Baraguá. Osamocený Maceo se však nakonec musel uchýlit do exilu." Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Praha, Nakladatelství Lidových novin 2002, 144