Text recenze J. Opatrného (Český časopis historický 2003/2, str. 421-4)
Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, str. 261.
Zatím poslední publikací úspěšné -- a prospěšné -- řady Dějiny států nakladatelství Lidové noviny je titul věnovaný historii Karibské oblasti. V ediční poznámce (str. 234) najde čtenář vysvětlení, proč název práce neodpovídá názorům celé řady autorů na skutečnou podobu Karibské oblasti, která podle nich zahrnuje i pobřeží Jižní a Střední Ameriky, a proč by se tedy měla kniha jmenovat spíš Dějiny Karibských ostrovů. Je škoda, že buďto redakce nebo autor neseznámili čtenáře alespoň krátce se svými názory na podobu, rozsah, historii a význam Karibiku. Různí autoři totiž charakterizují Karibskou oblast velmi odlišně - ať už v její kulturní, ekonomické či geografické dimenzi. Někteří pak pochybují o možnosti jejího přesného vymezení a odvozují situaci a dění v jednotlivých částech regionu od politiky evropských metropolí či světových mocností. Pro Kašpara jsou Karibskou oblastí, tak jak ji představuje v knize, pouze ostrovy. Podle místa, jež jim ve své práci dává, zejména ostrovy Velkých Antil, a v nich hlavně Kuba. Kašparovy Dějiny Karibské oblasti přitom nejsou dějinami celku, pokud takový samozřejmě existuje, ale jednotlivých ostrovů s jednoznačnou preferencí Kuby.
Toto vidění není ovšem pohledem historika globálních dějin amerického kontinentu od conquisty po současnost, ale specialisty na historii 19. a 20. století. Pokud totiž přijmeme tézi Sidney Mintze o důležitosti cukru pro světovou politiku a odvodíme z této důležitosti i význam jednotlivých karibských ostrovů a jejich historie, bude se důraz při popisu dějin těchto plantážních kolonií v průběhu pěti staletí po Kolumbově cestě přes Atlantik přesunovat po celých Antilách. V 17. a 18. století znamenala pro Evropu víc než Kuba francouzská kolonie Saint Domingue, britské karibské ostrovy - především Jamajka, Trinidad a Barbados - a v menší míře i karibské kolonie dalších evropských států. Teprve povstání otroků na Haiti a postupná likvidace otroctví v regionu otevřela Kubě cestu k pozici prvního světového exportéra "bílého zlata", která jí zůstala téměř dvě století. Autor Dějin Karibské oblasti však nebere tuto skutečnost v potaz a jeho práce je tak především pohledem na historii Kuby od samého počátku jejích postkolumbovských dějin, byť by si jeho větší pozornosti zasluhovaly i další ostrovy, zejména Haiti a u nás téměř neznámé, přitom však svrchovaně zajímavé Portoriko, pokud by se už nepodjal opravdu těžkého úkolu podat dějiny regionu jako celku. Jestliže nakladatelství striktně limitovalo tuto jeho eventuální ambici rozsahem textu, měl asi oželet obsáhlé pasáže věnované např. putování Marka Pola a Odorika z Pordenone, jejichž vazba k dějinám karibské oblasti je hodně volná.
Kašpar ostatně zmiňuje také další cesty, které s Karibikem příliš nesouvisejí, i na jiných místech, např. pacifickou plavbu Álvara Mendana de Neyra, figurujícího v Kašparově textu jako Mendano (str. 68), v rejstříku ovšem jako Mendana (str. 246). Kašpar tak zbytečně zvětšil počet drobných či větších faktických chyb nebo přinejmenším nepřesností, které se v publikaci vyskytují. Podle názoru pistatele těchto řádků se žádný autor historické práce nemůže v rozsáhlejším textu simplifikací, generalizací, formulací umožňujících dvojí čtení nebo i faktických omylů vyvarovat. Otázkou je pouze jejich četnost, překračující však v případě zmiňovaného titulu běžnou míru. Ostrov Svatého Vavřince (str. 11) je tak patrně ostrovem Svatého Vincenta. Na stejné stránce pak zvolil autor nešťastnou formulaci, jíž zařadil kajmany a krokodýly mezi obojživelné savce. Klasická i moderní literatura uvádí dále jako konec "zlatého věku" kubánského anexionismu rok 1855, kdy Španělé popravili Ramóna Pintó. Anexionismus pak přežíval jako marginální myšlenkový proud až do konce století, ale rok 1857, který na str. 147 v souvislosti s anexionismem uvádí Kašpar, se v žádné mně známé seriózní odborné práci jako periodizační mezník nevyskytuje. Nešťastně zformuloval autor i pasáž o Batistově puči v roce 1952, kde se v nejasném výkladu objevují věty, jejichž smysl uniká i tomu, kdo už o kubánské revoluci něco ví. Srov. např. větu: "26. červenec 1953, kdy k útoku došlo, dal později jméno hnutí, které nejvýrazněji zdůrazňovalo následný boj vedený ze Sierry Maestry." (str. 164) Ateistům nabízí komickou záměnu str. 127, kdy je zaměněn šafář farářem.Tento výčet by mohl pokračovat, aniž by však některá z jednotlivostí či jejich suma znamenaly největší problém titulu.
Nevyváženost prezentace dějin jednotlivých karibských ostrovů či údajů (proč se např. v knize objevuje na několika místech statistika podílu barevného obyvatelstva různých ostrovů pro 17., 18. nebo 19. století, když ji autor neuvádí pro století dvacáté, resp. končí rokem 1911, srov. např. 219) ani chyby či nepřesnosti nejsou totiž nejproblematičtější stránkou publikace. Tu spatřuji v etice práce. S politováním totiž musím konstatovat, že Oldřich Kašpar bez příslušného odkazu doslovně převzal nejen celé věty, ale i odstavce textů vydaných k dané problematice československými a českými nakladatelstvími od počátku 70. let do roku 2002. Jinde pak provedl jen drobné úpravy v podobě změny zájmena, vynechání čárky, vypuštění věty atd. Hlavním zdrojem takto získaných stránek se staly knihy Karibská oblast kolektivu autorů pod vedením Vlastimila Beneše a Jiřího Marka (vyšla v roce 1973 v edici Obchodně-ekonomické sborníky Institutu zahraničního obchodu), Dějiny Latinské Ameriky (Praha 1979, opět kolektiv autorů, tentokrát pod vedením Josef Polišenského, dále DLA), Nezávislost San Dominga Hanse Ch. Bucha (Praha 1981) a Kuba autora této poznámky (Praha 2002) . Nemělo by smysl zde vypočítávat totožné části uvedených prací a Kašparova textu, jen namátkou uvedu str. DLA 390 a str. 144 Dějin Karibské oblasti, dále pak opět DLA str. 393-5 a Dějiny Karibské oblasti str. 153n či Karibská oblast str. 228 a Dějiny Karibské oblasti str. 209. Mimo masivního využívání částí výše uvedených prací našel Kašpar další pramen také ve Slovníku spisovatelů Latinské Ameriky (Praha 1996), kde lze srovnat totožný text např. na str. 59 Slovníku a str. 178 Dějin Karibské oblasti, resp. str. 61 a str. 178. Při přepisu textu o nizozemské literatuře na ostrovech se zde však opět vloudila kuriózní chybička. Zatímco Olga Krijtová, naše patrně největší autorita na nizozemskou literaturu, napsala: "Nizozemsky psaná literatura se nejdříve soustřeďovala na ostrov Curaçao, později i na jiné ostrovy, zvláště Arubu. Přejímala sice evropskou tradici romantismu 19. století …." (str. 61), najde čtenář text v Kašparově práci na str. 178 v této podobě: "Nizozemsky psaná literatura se nejdříve soustřeďovala na ostrov Curaçao, později i na jiné ostrovy, zvláště Arubu. Předjímala sice evropskou tradici romantismu 19. století …." (Kurzíva je dílem autora této poznámky).
Kromě etické stránky má v několika případech Kašparův postup i další negativní konsekvence. Na str. 176 Dějin Karibské oblasti převzal obsáhlý text Vrhelova přehledu latinskoamerické literatury (viz DLA, str. 693n). Včetně informací o autorech, kteří nemají s karibskou literaturou nic společného (Carlos Fuentes, Jorge Luis Borges či Augusto Roa Bastos - u posledního z autorů si nejsem jist, zda lze jméno skloňovat tak, jak to dělá Kašpar, je skutečně tvar Roye správně utvořený, pokud je pádem prvním jméno Roa?) - přirozeně kromě španělštiny hispánského Karibiku. Vzhledem k rozsahu pasáží věnovaných literatuře se mi zdá luxusem i zmínka o Gabrielu García Márquezovi. Když už Kašpar neinkorporoval do Karibské oblasti Kolumbii, jejíž pobřeží je přinejmenším pro některé autority skutečně částí kulturního karibského areálu, neměl by se García Márquez v textu objevit, třebaže je osobním Castrovým přítelem a stoupencem jeho režimu, Kubu často navštěvujícím. Místo tohoto velikána latinskoamerické a světové literatury by asi stálo za zhodnocení či alespoň uvedení dílo exilového kubánského autora Reinalda Arenase, známého českému publiku z překladu jeho autobiografického románu. Jeho jméno sice Vrhel uvádí (str. 694), ale Kašpar poslední část odstavce spolu s Arenasovým jménem vypustil. (Tato poznámka nechce srovnávat literární kvalitu těchto autorů, toho bych se neodvážil už proto, že nejsem ani literárním historikem, ani literárním teoretikem). Kašpar pak nezmiňuje ani žádného z kubánských spisovatelů publikujících po roce 1979, tedy roku, kdy vyšel v DLA Vrhelův stručný přehled literatury hispánské Ameriky. Stejné konstatování platí pro údaje o vyhlášení nezávislosti různých karibských ostrovů, kde zase jen jako příklad uvádím Antiguu a Barbudu. Rok 1981 nemůže pochopitelně figurovat v Benešově a Markově Karibské oblasti, nemá ho ale ani Kašpar, stejně tak jako datum nezávislosti Dominiky (3.11.1978) atd.
Moje závěrečné připomínky nemíří jen k autorovi práce. Nevím totiž, do jaké míry trvá nakladatelství na způsobu prezentace literatury tak, jak ji čtenář najde v Dějinách Karibské oblasti, tedy literatura jako abecední seznam autorů a jejich děl. Považuji tento způsob za nešťastný, především pro práce určené širšímu publiku. Mnohem lepší se mi zdá bibliografická poznámka, kde autor tituly krátce představí, včetně svého názoru na jejich kvalitu a význam pro studium daného problému. Znám nicméně jak domácí, tak zahraniční vydavatelskou praxi, kde mají různí vydavatelé v této oblasti své vyhraněné požadavky, a nechtěl bych proto v tomto ohledu kritizovat pouze Kašpara. Na druhé straně však padá plně na jeho hlavu výběr doporučených publikací. Každý autor má přirozeně právo nabídnout čtenáři to, co považuje za důležité, a jsem ochoten přijmout Kašparovo odmítnutí mého pohledu. Nicméně. Domnívám se, že by v práci pro české publikum neměl chybět reprezentativní, a vzhledem k nevelkému rozsahu české "karibské bibliografie" možná i kompletní, seznam prací publikovaných v Československu a České republice (srov. zde např. způsob, jímž přikročili k česky psané literatuře překladatelé Dějin USA, Praha 1994, str. 836n ze stejné řady jako Kašparovy Dějiny Karibské oblasti). Pokud ovšem Kašpar soudí, že Dějiny Latinské Ameriky, Nezávislost San Dominga či Karibská oblast nestojí za zaznamenání, neměl je použít způsobem, který jsem popsal výše. Přes veškeré výhrady, které jsem opakovaně prezentoval k aktuálně napsaným Stručným dějinám Kuby Josefa Polišenského (Praha 1964), považuji neuvedení tohoto titulu v bibliografii za chybu, stejně jako vynechání nesrovnatelně kvalitnější Baďurovy Španělsko-americké války (Praha 1989) či práce O kubánské literatuře Oldřicha Běliče (Praha 1964). Pokud se pak týče knih zahraničních autorů, pochopil bych eventuální Kašparovy rozpaky. Titulů jsou desítky tisíc. V sebestručnější výběrové bibliografii by však neměla chybět přinejmenším práce Manuela Morena Fraginalse El Ingenio. Complejo socio-económico cubano del azúcar (Havana 1978) (její význam daleko přesahuje regionální vymezení spisu), autoritativní dílo Kennetha Kiple The Caribbean slave: a biological history (Cambridge 1984) a některá z publikací Franklina Knighta, nejspíš The Caribbean. The Genesis of Fragmented Nationalism (Oxford 1990). Už zmiňovaného Mintze Kašpar sice uvádí, ne však jeho nejcitovanější a patrně nejlepší spis Sladkost a moc, ať už ve kterémkoli jeho anglickém vydání či cizojazyčném překladu. Mintzův rozsahem spíše skromný opus patří zcela zaslouženě už po léta k povinné četbě studentů historie, antropologie či hospodářského zeměpisu všech významnějších evropských i amerických universit. Jestliže je pak práce představována jako dějiny karibské oblasti a důraz je zde kladen na dějiny Kuby, neměla by být v bibliografii pominuta kolektivní díla jako Historia de la nación cubana, La Habana 1952 (při vědomí všech nedostatků tohoto desetisvazkového edičního počinu), reprezentativní a dosud nedokončená pětisvazková Historia de Cuba (zatím vyšly tři svazky, La Habana 1994-98, jinak platí stejná poznámka jako u Dějin z roku 1952) a přinejmenším "něco" z Jorge Ibarry. Postrádám také patnáctisvazkovou, zase ovšem poněkud spornou a velmi těžko zařaditelnou Cuba: economía y sociedad Leví Marrera (Río Piedras, Madrid 1973-92). Krátce řečeno, uvedenou literaturu považuji za velmi nereprezentativní. Nenašel jsem v ní žádné kriterium výběru a celek působí dojmem soupisu publikací, které se pořadateli dostaly do ruky pouhou náhodou.
Poslední poznámka pak míří už pouze k nakladatelství. Pokud byl rukopis lektorován, považuji za nedostatek neuvedení jména lektora. Chápu, že redaktor nemůže znát "karibskou" produkci českých historiků či dalších odborníků na region. Jestliže by však rukopis prošel kritickým lektorátem Bohumila Baďury (aniž bych se chtěl dotknout kteréhokoli z českých iberoamerikanistů, zastávám názor, že právě Baďura by byl pro lektorování práce nejkompetentnější osobou, jeho studie ke karibské problematice, jakožto ostatně skoro vše, co Baďura napíše, snáší to nejpřísnější mezinárodní měřítko), musela by vypadat každá informace o konečné podobě Kašparových Dějin Karibské oblasti úplně jinak než poznámka, již čtenář dočetl až k tomuto odstavci.
Jistě nelze zpochybňovat zásluhy Oldřicha Kašpara na popularizaci latinskoamerické tématiky mezi širokou českou veřejností neobyčejně četnými knižními a zejména pak časopiseckými i novinovými texty či vystoupeními v televizi nebo rozhlase, kromě Josefa Polišenského udělal těžko kdo v tomto směru více. Nejen v souvislosti se zatím poslední Kašparovou prací se ovšem naskýtá otázka, zda jím používané pracovní metody nedevalvují i samotné výsledky jeho úsilí. Nejsou totiž, alespoň podle mého skromného soudu, hodny ani vysokoškolského učitele - a ostatně žádného autora, ani nakladatelství, které jinak požívá nepochybné a zasloužené vážnosti.
Josef Opatrný
Filozofická fakulta UK v Praze, Středisko ibero-amerických studií, Hybernská 3, Praha 1