Hans Buch, Nezávislost San Dominga




"SOCIÁLNÍ ROZVRSTVENÍ
Společenské rozvrstvení francouzské kolonie bylo velmi složité a komplikované rasovými otázkami. Nejvýše na společenském žebříčku stáli pochopitelně bílí obyvatelé Saint Domingue, uprostřed mulati, zvaní také někdy svobodní barevní, a nejníže utlačovaná vrstva černochů. Číselný poměr těchto společenských vrstev v předvečer Francouzské revoluce byl následující: 450 000 černochů na 40 000 bělochů a 30 000 mulatů. Na každého bělocha připadalo tedy jedenáct a na mulata patnáct otroků.
Zdánlivá celistvost těchto bloků však klame, neboť každá skupina i každá vrstva se rozpadaly na dvě nebo více podskupin s odlišnými zájmy. Bílí na velké a malé bělochy (grands blancs et petits blancs), mulati na svobodně narozené a propuštěnce (affranchis), černí na otroky dovezené z Afriky a narozené v kolonii (kreolové). Kromě toho se velcí běloši dělili dále na aristokracii a na velkoburžoazii a malí běloši na obchodníky a plebejce. Mulati podle pleti na světlé a tmavé, černoši na domácí a polní otroky atd. V tomto členěni by se dalo ještě pokračovat dále, ale důležitější je popis jednotlivých sociálních skupin a jejich vztahů.
BĚLOŠI
V čele francouzské správy na Saint Domingue stáli guvernér a intendant jmenovaní králem na tři roky. Guvernér, obvykle voják, bděl nad vnitřní a vnější bezpečností kolonie a intendant měl na starosti civilní správu. Oba pocházeli z francouzské šlechty stejně jako vyšší důstojníci a úředníci, kteří většinou sloužili v kolonii po omezenou dobu. Jako zástupci krále byli povinni se starat nejen o ochranu jeho poddaných, ale především museli dohlížet na striktní dodržování koloniálního statutu (Pacte colonial), který Francii zajišťoval obchodní monopol na její kolonie, a tím i lví podíl na ziscích. Nadhodnota vytvořená otroky neproudila jen do kapes bohatých plantážníků, ale naplňovala také státní pokladnu a obohacovala obchodnickou buržoazii velkých přístavů Brestu a Bordeaux. Osadníci nesměli prodávat své výrobky na volném trhu za nejvyšší dosažitelné ceny, ale museli je dodávat za jednostranně stanovené obchodní ceny do Francie a odtamtud je domácí překupníci prodávali s obrovským ziskem dalším zájemcům. Naopak kolonie musela za předražené ceny kupovat z Franci zboží, které mohla jinde, třeba ve Spojených státech, dostat rychleji a levněji. Tento systém, který jsme už poznali v případě španělských kolonií tam bohatli především angličtí podloudníci, bylo možno obejít jen v dobách krize, kdy byla Francie odříznuta od svých kolonií, nebo právě podloudnictvím. Je vcelku jasné, že takový stav byl zdrojem stálé nespokojenosti, která se vybíjela ve snahách bílých plantážníků o získání nezávislosti. Připočtěme k tomu ještě běžnou skutečnost, že zchudlí šlechtici z metropole využívali svých úřadů a míst v koloniích, aby se obohatili na účet místních osadníků; vybírali nekřesťansky vyděračské dávky a skupovali pozemky za nejnižší ceny. Aby zachránili své zbankrotované majetky, ženili se často s bohatými dcerami z plantážnických rodin, bílými i mulatkami. To obzvláště rozhořčovalo bílé plantážníky, kteří úzkostlivě dbali na dodržování rasových přehrad, protože se nemohli smířit s tím, jak se potomci jejich bývalých otroků tímto způsobem dostávají do šlechtického stavu."

Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Praha, Nakladatelství Lidových Novin 2002, 112n



kali do nemoci a šílenství. Jak velký šok utrpěli, je patrné i z toho, že některé ženy zůstávaly po příchodu do kolonie neplodné.
Již několikrát citovaný Code noir, jímž chtěl Ludvík XIV zlepšit (!) osud černochů, určoval jejich pracovní dobu od východu do západu slunce, s polední přestávkou od dvanácti do dvou hodin. V neděli a ve svátek se nesmělo pracovat, zato o žních a při rafinaci cukru byly obvyklé přesčasy až hluboko do noci. Otrokům se dostávalo jen tolik spánku, kolik bylo potřeba k nutné reprodukci jejich pracovní síly. Totéž platilo o jejich ošacení a výživě. Code noir předpokládal týdenní příděl dvě libry (necelý kilogram) nasoleného masa nebo tři libry ryb (asi 1,2 kilogramu) a tři maniokové kořeny nebo odpovídající množství maniokové mouky na osobu - existenční minimum, které spořiví plantážníci spíše neplnili, než překračovali. Na ošacení dostávali otroci obvykle čtyři lokte lněného plátna (1 loket = asi 1,143 m) nebo dva bavlněné obleky ročně. Bydleli v malých chatrčích bez oken a spali na holé zemi. Ve skrovném volném čase směli obdělávat nepatrný kousek půdy, na níž pěstovali zeleninu, aby si vylepšili stravu a mohli si prodejem na trhu dopřát přepychové zboží jako tabák a pálenku z cukrové třtiny. Příznačným detailem, který ukazuje stupeň vykořisťování, je skutečnost, že černoši byli na konci dlouhého pracovního dne tak vyčerpáni, že pojídali syrovou stravu, aby ušetřili čas, potřebný na přípravu její tepelné úpravy."

Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Praha, Nakladatelství Lidových Novin 2002, 119



"Z vnitřního napětí mezi všemi vrstvami obyvatel francouzské části ostrova a pod přímým vlivem revolučních myšlenek, které pronikaly na Saint Domingue z metropole, propuklo v letech 1791 další z řady povstání černochů a mulatů. Po vítězném tažení se černošský generál Toussaint Louverture ( 1743-1803) prohlásil za doživotního guvernéra a později vládce ostrova nezávislého na Francii a vyhlásil vlastní ústavu a zrušil otroctví. Jeho vojska skutečně brzo obsadila celou Hispaniolu. Napoleon Bonaparte poslal na ostrov svého generála Leclerka, aby ostrov opět přinutil k poslušnosti Francii a vzbouřence potrestal. Leclerkův dvacetipětitisícový expediční sbor dlouho neměl úspěch. Co se však nepodařilo silou zbraní, zvládla nakonec, jak už to bývá, zrada. Leclerc vlákal L´Ouvertura, pod záminkou jednání o příměří, na lod' a doslova ho unesl do Francie, v jejichž vězeních strávil generál zbytek života. Kdvž byl takto odstraněn vůdce, bylo potom pro Leclerka snadné dobýt za pomoci bílých osadníků z východu celý ostrov. Francouzské panství však netrvalo dlouho. Nespokojenost černošského obyvatelstva rostla, a tak se nástupci Louvertura - Jeanu Jacquesovi Dessaliliesovi opět podařilo získat moc a 1. ledna 1804 prohlásil ostrov za nezávislou republiku pod původním indiánským názvem Haiti. Sám se nechal jmenovat na doživotí generálním guvernérem, později se dal korunovat císařem. Dessalines fanaticky nenáviděl všechny bělochy a vyhnal je ze z ostova?
. V roce 1806 byl však zavražděn Za vlády jeho nástupců byla země rozdělena na mulatskou rcpubliku na jihu - jejíž prezident (od r. 1807) Alexandre Pétion podporoval osvobozenecký boj Simona Bolívara v Jižní Americe a na černošskou republiku na severu, jejímž prezidentem byl zvolen Henri Christophe (1767-1820), který se roku 1811 prohlásil císařem jako Henri I. Christophe byl výtečným vojevůdcem a slavil vojenské úspěchy už za dřívějších vzpour proti Francouzům."

Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Praha, Nakladatelství Lidových Novin 2002, 121



"selstvo, aby Vám vylíčilo všechno zlo, které stíhá tento krásný ostrov; plameny pustoší naše usedlosti, ozbrojené ruce černochů jsou potřísněny krví našich bratří. Abychom zachránili aspoň trosky svého zpola zničeného majetku, potřebujeme rychlou pomoc, jen tak si zachráníme životy, že se uzavřeme do měst, dokud nepřijde pomoc, o kterou Vás prosíme.
Jak vidíme, slovo majetek se objevuje v tomto textu hned vedle ozbrojených rukou černochů potřísněných krví bratří. Vskutku velmi příznačné.
Nejinak u ovšem bylo z hlediska ideologie se svobodnými barevnými a černochy Obě skupiny neměly stálou politickou ideologii. Hlásily se hned ke království, hned k republice, podle toho, která strana dovedněji předstírala, že zastupuje jejich zájmy. Mulati zpočátku podporovali royalistické úředníky a důstojníky proti revoluční (hlavně však rasistické) buržoazii. Teprve když Národní shromáždění uznalo neodvolatelně jejich práva, stali se přesvědčenými republikány a hájili úspěšně jih ostrova proti Angličanům.
Povstalečtí otroci z roku 1791 se sami označovali za gens du roi (královy lidi), což příliš nepřekvapí, když si uvědomíme, že v počátečních letech revoluce se jejich útisk zostřoval. Nenařídil sám král, že žádný otrok nesmí dostat víc než padesát ran bičem? A nevzrůstal po jeho sesazení počet tělesných trestů a poprav? A pak ztotožnění s osobou krále spíše odpovídalo myšlení černochů než abstraktní zásady revoluce, které si osvojili teprve, když se zhmotnily do takových osobností, jako by1 jejich radikální jakobínský zastánce Sonthonax nebo Toussaint Louverture.
Nejvlastnější oblastí, v níž se projevovalo politické sebevědomí černóchů, bylo náboženství, přesněji řečeno kult vúdú, jehož kořeny lze sledovat až do jejich africké domoviny. Vúdú je v Dahome ještě dnes synonymem fetiše nebo božstva a bohové vúdú, dovezení na Haiti, prozrazují svými jmény dodnes africké země, z nichž pocházejí: Kongo, Ibo, Wangol (Angola) apod. Osou kultu je rituální obřad vedený knězem nebo kněžkou (houngan, mambo popřípadě také papa-loa či mama-loa), kteří rytmickými zaklínacími formulemi, tancem a zpěvem přivádějí přítomné do stavu změněného vědomí, až se v nich projeví božstvo (loi, loa) a jejich jazyky se rozhovoří. 'e přísně tajný a věřící musí konat všechno, co na nich bohové vúdú žádají Ačkoliv černoši postupovai pri svych obřadech s přísnou konspirací, ám o nich dochovala některá dobová svědectví. Následující ukázka pochází z dopisu plantážníka La Barre určeného jeho manželce ve Francii (1790-1791):
Když byli (účastníci obřadu) v plném počtu, strhl se orkán. Klikaté blesky osvětlují oblohu s temnými, rychle ubíhajícími mraky. V malé chvíli je země zaplavena prudkým lijákem, stromy bičované bouří se ohýbají hlasitě sténajíce a těžké větve padají s praskotem k zemi.
V tomto děsivém prostředí sledují nehybní diváci, jak se pomalu zvedá stará černoška. Její tělo se otřásá křečemi. Zpívá, otáčí se dokola a víří nad hlavou mačetou. Všichni strnuli a tají dech, všechny oči jsou upřeny na kněžku. Přinášejí černého vepře, jehož chrochtání zaniká v běsnění bouře. Prudkým pohybem vráží kněžka mačetu do hrdla zvířete. Vytrysklá kouřící krev je zachycena a koluje shromážděním: všichni ji pijí, všichni přísahají, že budou poslušni Boukrnanových rozkazů."

Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Praha, Nakladatelství Lidových Novin 2002, 123



Filozofická fakulta UK v Praze, Středisko ibero-amerických studií, Hybernská 3, Praha 1