Hans Buch, Nezávislost San Dominga

"předchozí viz str. 15 ... že tyto děti byly ve věku 21 let propouštěny na svobodu. Až když počet svobodných barevných stále vzrůstal, ani ne tak přirozeným rozm žaváním jako cestou výkupů, které majiteli otroka přinášely dodatečný zisk (říkalo se tomu prodat otroka jemu samému) bylo propouštění na svobodu ztíženo byrokratickými formalitami a postiženo vysokými daněmi. Roku 1703 bylo v kolonii 500 svobodných barevných, jejichž počet se do roku 1715 zvýšil na 1 500. V roce 1770 jich bylo vzhledem k zostřeným předpisům pouze 600, ale v dalších dvou desetiletích vzrostl jejich počet pětinásobně. Tento prudký vzestup lze vysvětlit vzrůstem počtu smíšených manželství, ale také skutečností, že fískus potřeboval zvýšit příjmy z daní, což vedlo k rychlému vzestupu výkupů. Souběžně s tím rostlo sebevědomí mulatů, kteří nabyli velkých majetků. Roku 1790 jim patřila čtvrtina veškeré půdy a třetina otroků. Úřady, které v tomto vývoji spatřovaly ohrožení nadvlády bílé pleti, reagovaly zostřováním rasových přehrad. Svoboda mulatů a barevných existovala vždy jen na papíře a byla pouze poloviční. Už Code noir z roku 1685 vštěpoval propuštěncům zvláštní úctu k bývalým pánům, kteří si stále stěžovali na neposlušnost a údajnou aroganci mulatů. A tak si v úředním hlášení správy ostrova z roku 1756 můžeme přečíst:

Tato lidská rasa začíná zaplavovat kolonii a patří k nejhorším zlořádům, vidíme-li, jak se mezi bělochy neustále rozmnožuje a zastiňuje je svým bohatstvím a přepychem. Protože jsou stejně jako jejich černí předkové nadmíru skromní a živí se pouze zeleninou a místo vína pijí pálenku z cukrové třtiny, nepřispíuají ničím ke spotřebě, životně důležité pro rozvoj hospodářství a hromadí s přehnanou spořivostí mohutné kapitály; nově získané bohatství je činí stále arogantnějšímí... V mnoha čtvrtích jsou nejkrásnější usedlosti majetkem míšenců a jejich domy slouží za úkryt a útočiště zpustlým osobám a uprchlým otrokům... Jsou to nebezpeční lidé, kteří jsou nakloněni spíše otrokům, s nimiž jsou spojeni pokrevenstvím než nám, protože je stále urážíme svým pyšným tónem a ponížeností, kterou od nich požadujeme. Kdyby došlo k revoluci, v okamžiku pro nás nepříznivém by jako první setřásli jho, jehož tíhu pocit'ují tím více, že jsou bohatí a zvykají si na služby bělochů, jejichž barvy už si dostatečně neváží.

Ve svém odmítavém postoji k nárokům barevných, jejichž emancipace snižovala rozdíl mezi pány a otroky, se běloši uchylovali k zlovolným šikanám, ktep ré velmi připomínají pozdější, nechvalně proslulý jihoafrický apartheid. Mulatům bylo nejen zakázáno ucházet se o místa v důstojnickém sboru a ve veřejných úřadech - směli sloužit jen v milici a účastnit se štvanic na uprchlé otroky. Nesměli však vykonávat žádná občanská povolání a nosit občanská jména. Nesměli být oslovováni monsieurnebo madame, nesměli nosit hedvábné látky, jezdit na koni, sedět s bělochy u jednoho stolu, v divadle nebo v kostele. Rozdělení ras bylo dokonce rozšířeno i na popraviště a hřbitov. Když mluvil mulat s bělochem, musel sejmout klobouk, dále nemohl nosit zbraň, hrát evropské hry apod. Jediné právo, které mu nebylo nikdy odňato, bylo půjčovat bělochům peníze!"

Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Praha Nakladatelství Lidových novin 2002, 115n