Hans Buch, Nezávislost San Dominga

ČERNOŠI "Zeptejte se obchodníka s lidským masem, co je to vlastnictví. Ukáže na dlouhou rakev, které říká loď a kam napěchoval a přikoval lidi, jen zdánlivě živé bytosti, a odpoví vám: Tito lidé jsou mé vlastnictví, protože jsem za ně zaplatil tolik a tolik - to jsou Robespierrova slova z řeči o vlastnictví, která snad ani není třeba příliš komentovat. Otroci zavlečení na Saint Domingue pocházeli většinou ze západního pobřeží Afriky, z oblasti Guinejského zálivu, která se také nazývala Otročí pobřeží.

Po přistání na ostrov byli nebožáci, kteří nelidsky krutou cestu přežili, několik dní dobře živeni, ošetřeni a pomazáni olejem a pak byli na trhu nabídnuti k prodeji. Kupci zboží důkladně zkoumali. Sahali otrokům do úst, ohmatávali jim pohlaví, čichali k jejich dechu a plivali jim do tváře, aby vyzkoušeli jejich reakci. Když zkouška dopadla dobře, bylo nově koupenému otroku vypáleno jméno majitele a v krátkém obřadu jej pokřtili. To byl začátek a současně také konec jeho duchovní výchovy. Následky násilného zavlečení, které černochy vyrvalo z kmenového svazku, a tím je oloupilo o jejich kulturní identitu, se projevovaly ještě dlouho po únosu. Mnozí, kteří za plavby onemocněli, zemřeli v prvních týdnech po přistání, jiným se ani po létech nepodařilo přizpůsobit novým životním podmínkám. Zdráhali se učit jazyku, zůstávali němí nebo unikali do nemoci a šílenství. Jak velký šok utrpěli, je patrné i z toho, že některé ženy zůstávaly po příchodu do kolonie neplodné."
Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Praha Nakladatelství Lidových novin 2002, str. 117-119. /