Hans Buch, Nezávislost San Dominga

"Již několikrát citovaný Code noir, jímž chtěl Ludvík XIV. zlepšit (!) osud černochů, určoval jejich pracovní dobu od východu do západu slunce, s polední přestávkou od dvanácti do dvou hodin. V neděli a ve svátek se nesmělo pracovat, zato o žních a při rafinaci cukru byly obvyklé přesčasy až hluboko do noci. Otrokům se dostávalo jen tolik spánku, kolik bylo potřeba k nutné reprodukci jejich pracovní síly. Totéž platilo o jejich ošacení a výživě. Code noir předpokládal týdenní příděl dvě libry (necelý kilogram) nasoleného masa nebo tři libry ryb (asi 1,2 kilogramu) a tři maniokové kořeny nebo odpovídající množství maniokové mouky na osobu - existenční minimum, které spořiví plantážníci spíše neplnili, než překračovali. Na ošacení dostávali otroci obvykle čtyři lokte lněného plátna (1loket = asi 1,143 m) nebo dva bavlněné obleky ročně. Bydleli v malých chatrčích bez oken a spali na holé zemi. Ve skromném volném čase směli obdělávat nepatrný kousek půdy, na níž pěstovali zeleninu, aby si vylepšili stravu a mohli si prodejem na trhu dopřát přepychové zboží jako tabák a pálenku z cukrové třtiny. Příznačným detailem, který ukazuje stupeň vykořisťování, je skutečnost, že černoši byli na konci dlouhého pracovního dne tak vyčerpáni, že pojídali syrovou stravu, aby ušetřili čas, potřebný na přípravu její tepelné úpravy.

K tomuto normálnímu vykořisťování se ještě přidružovala neustálá hrozba těžkých tělesných trestů, které byly ukládány i z těch nejnicotnějších příčin. Nejobvyklejším trestem , který Code noir určoval opět, ačkoliv to dnes zní velmi paradoxně, s cílem zabránit nejhoršímu - byly rány bičem, jejichž počet Ludvík XVI. Roku 1784 omezil na padesát, což mu vyneslo pověst, že je přítel černochů."
Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Praha Nakladatelství Lidových novin 2002, str. 119.