Hans Buch, Nezávislost San Dominga

"... předchozí viz str. 21 Nejrozšířenějším prostředkem odporu se však stal útěk, který byl od začátku nejen na Saint Domingue, ale i v ostatních koloniích průvodním jevem otroctví. Už v 16. století se usadily tlupy maronů - tak se nazývali uprchlí otroci v nedostupných horách Santo Dominga Přes drakonická opatření a příležitostné trestní výpravy běloši uprchlíky nikdy zcela nepřemohli. Roku 1785 byla francouzská vláda nucena uznat nezávislost skupin operujících na hranicích Santo Dominga, které zde po celé generace žily svobodně. Rekrutovaly se hlavně z afrických otroků, protože černoši narození v kolonii se většinou rizika útěku báli. Teprve později, když vypuklo první povstání otroků, stal se útěk masovým hnutím, které vytvořilo základnu ozbrojeného boje za svobodu.

Dalším obávaným prostředkem obrany byl jed, mimořádně nebezpečná zbraň v rukou černochů znalých bylin. Na plantážích se neustále množily případy úmrtí černochů a hynutí dobytka, které se mnohdy rozrůstaly v masové umírání, jež neušetřilo ani bílé pány a jejich rodiny. Že nešlo o obyčejné epidemie, které hysterie postižených zdramatizovala v travičství, ukazuje případ vúduistického kněze Mackandala, který chtěl dát hromadným trávením bělochů signál k všeobecnému povstání otroků. Po vzrušujícím procesu byl roku 1758 popraven. Jed ovšem nešetřil ani černochy, není to náhoda, nýbrž jev příznačný pro mentalitu povstaleckých otroků, kteří chtěli poškodit bílé pány tím, že ničili jejich nejcennější majetek, a proto zdánlivě paradoxně zabíjeli své spolutrpitele. Dalším problémem byla nízká porodnost. Ačkoli platil nejpřísnější zákaz potratů, byly mezi otroky hodně rozšířeny. A tak přes stále stoupající dovoz otroků - až 40 000 ročně - počet úmrtí mnohonásobně převyšoval počet porodů. Kolonie požírala své otroky: Z milionu černochů, kteří byli dovezeni na Saint Domingue, nežila roku 1789 zdaleka ani polovina.

Vedle masy černých otroků, kteří byli zařazováni na polní práce, žila tu ještě jakási otrocká aristokracie, domácí otroci: kuchaři, lokajové, kočí, dozorci, kojné, chůvy, komorné apod. Byli to většinou kreolští černoši narození v kolonii, kteří přejímali praktické i morální představy svých bílých pánů. Protože mnozí z nich museli zčásti vykonávat odbornou činnost, dostávalo se jim lepší výchovy a některé jejich majitelé dokonce posílali do Francie, aby se tam vyučili řemeslu, nebo nabyli určité zručnosti. Když dostatečně dlouho sloužili věrně svému pánu, bývali odměňováni svobodou. Často zapírali svůj africký původ. Napodobovali mravy bělochů, opovrhovali kultem vúdú (o němž bude ještě řeč), chodili v neděli do kostela a místo afrokaribských tancu tančili menuet a čtverylku. Na druhé straně skutečnost, že se přizpůsobili světu bělochů, umožnila některým z nich nabýt vzdělání, kterého později využili v boji za emancipaci černochů. Nejvýznamnější vůdcové povstání otroků a války za nezávislost pocházejí právě z této poměrně privilegované skupiny: Toussaint Louverture byl kočím a dozorcem na plantáži Bréda a Henri Christophe kuchařem a hostinským v Cap Francais." Oldřich Kašpar, Dějiny Karibské oblasti, Praha Nakladatelství Lidových novin 2002, 120n